Harald Nugiseks

Waffen-Unterscharführer der SS

22.10.1921, Kayaküla, Säreware, Estonsko

Rytířský kříž: 3.4.1944
Železný kříž I. třídy: 1944
Železný kříž II. třídy: 27.2.1944
Útočný odznak pěchoty
Medaile za východní frontu 1941/42

Jako "pohřešovaný" je 3.4.1944 Rytířským křížem vyznamenaný estonský Waffen-Oberscharführer Harald Nugiseks veden v knize Walthera-Peer Fellgiebela "Nositelé Rytířského kříže 1939-1945", mezitím se zjistilo, že přežil třináctileté sovětské zajetí a tábory a žije ve své baltské vlasti. Narodil se 22.10.1921 jako syn zemědělce v estonské vesnici Kayaküla , patřící k oblasti Särewere. 2.10.1941 vstoupil jako dobrovolník do Ostbataillonu Nr. 185, kterému velel major J. Ellandi. Patřil k 20.000 mladým Estoncům, kteří v řadách německé Wehrmacht bojovali za svobodu své vlasti. Většina z nich se nakonec sešla v 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1). Po okupaci Estonska Rudou armádou v červnu 1940 se vytvořily první antisovětské skupiny odporu. Po masových deportacích více než 10.000 Estonců 13. - 14.6.1941, ještě před německým útokem na Sovětský svaz 22.6.1941, připravovali někteří Estonci partyzánský boj v lesích proti okupantům. Do počátku operace Barbarossa bylo 59.732 občanů pobaltských zemí pověšeno, deportováno nebo jinak postiženo. Část estonské armády, zejména mladí důstojníci, byli odvlečeni do sovětského zajetí. Již na počátku července 1941, ještě před vstupem Wehrmacht do Estonska, byly aktivní estonské partyzánské skupinya, přepadaly osamělé sovětské vojáky a malé skupiny Rudé armády. Nakonec vznikly velké partyzánské skupiny, které působily Sovětům velké ztráty a osvobodily jih země, zatímco sever obsadily německé jednotky. Velitelé německých jednotek převzali tuto "partyzánskou armádu" a označili ji jako "Selbstschutz", což byl víceméně neoficiální status. Mnoho jednotek bývalých estonských vojáků a ozbrojených civilistů vstupovalo do postupujících německých divizí. Od června 1941 k nim patřili také bývalý důstojníci poddůstoníci a muži meziválečné estonské armády, jako například poručík a později nositel Rytířského kříže a Waffen-Sturmbannführer Paul Maitla (1913 - 1945). Také v osvobozeném severním Estonsku bylo v létě 1941 mnoho estonských partyzánských jednotek, jako rota kapitána Talpaka a prapor majora Hirvelaana. Mnoho Estonců také uprchlo do Finska, kde byli vyzbrojeni a oblečeni do finských uniforem. Tito bojovníci za svobodu byli vyloděni (např. Gruppe ERNA) v týlu Rudé armády nebo vysazeni jako parašutisté. Němci vytvořili prapor "ERNA II" pod velením estonského plukovníka Hanse Kruga, který se zúčastnil v bojích 20. - 28.8.1941 osvobození Tallinu (Reval). Vedle toho vznikaly pod německým velením Selbstschutz- a Polizeibataillony. Pod kontrolu německé Feldkommandantury spadající Selbstschutzbataillony byly ustaveny ve 13 oblastech, v čele s estonskými důstojníky. Jak se situace na východní frontě pro Německo zhoršovala, vydal vrchní velitel Selbstschutzu, Oberst A. Sinka, rozkaz k přestavbě svých jednotek na bojové prapory, které byly v srpnu 1944 soustředěny do Selbstschutzregimentů pod velením estonských důstojníků. U jednotek byli němečtí styční důstojníci. Přestože již byla postavena řada estonských oddílů, nesouhlasilo německé politické vedení s výstavbou estonské národní armády, stejně jako se znovuvybudováním estonského státu a tak byly postaveny v rámci německé Heer postaveny estonské Sicherungs Abteilung 181-186 s německým velením. V jedné takové jednotce zahájil svoji vojenskou kariéru také Harald Nugiseks. Příslušníci těchto Sicherungs Abteilung, které byly později přestavěny na Ostbataillony a Ostkompanie (Nr. 657 - 660), nosili německé uniformy s estonským znakem na pravé paži. Od 1.1.1943 obdržely tyto jednotky název "Estnisches Bataillon". Major Rebane, držitel Rytířského kříže z 23.2.1944, byl například velitelem estnischen Freiwilligen-Bataillon Nr. 658. Již v srpnu 1942 vydal Hitler rozhodnutí k výstavbě estonského SS-Legionu v rámci Waffen-SS. Tento legion byl z Estonců a Němců stavěn od 1.10.1942 v Truppenübungsplatz Debica v Polsku. K tomuto Legionu přestoupil Harald Nugiseks v květnu 1943. Do konce března 1943 měl tento, jako motorizovaný pěší pluk plánovaný Legion v sestavě 37 estonských důstojníků, 175 poddůstojníků a 757 mužů, k tomu 200 Němců. 15.4.1943 byl rozšířen na 2.850 mužů a v květnu 1943 přejmenován na Estnische SS-Freiwilligen-Brigade, která později dostala v rámci Waffen-SS číslo 3. Její velitelem byl jmenován SS-Obersturmbannführer Franz Augsberger. Velení prvního pluku převzal estonský plukovník Johannes Soodla (1897 ‑ 1965), hrdina estonského boje za svobodu z roku 1918, později Generalmajor der Waffen‑SS a Generalinspekteur Estnischen SS‑Legion. V dubnu 1943 byl z Legionu vyčleněn Estnische Freiwilligen‑Bataillon Narwa, který byl první estonskou jednotkou SS, nasazenou na frontě, na Ukrajině v rámci SS-­Division Wiking. V listopadu 1943 přišla 3. estnische SS‑Freiwilligen Brigade, kam patřil také Harald Nugiseks, pod Augsbergerovým velením do prostoru Newel, k boji se silnými partyzánskými oddíly a také jako "zásahová jednotka". 31.12.1943 měla sílu 178 důstojníků, 864 poddůstojníků a 4.057 mužů. 24.1.1944 vydal SS‑Führungs-Hauptamt rozkaz, kterým přičlenil 3. estnische SS‑Freiwilligen‑Brigade k 20. estnischen SS‑Freiwilligen‑Division. Paralelně k rozšíření legionu na divizi v rámci Waffen‑SS a vytvoření estonských Freiwilligenbataillonů v Heer, byly v červenci 1941 ustaveny estonské Schutzmannschafts­(Schuma‑) a Polizeibataillony, podléhající Höheren SS‑und Polizeiführer Nordrussland. V listopadu 1941 sloužilo 9.000 Estonců v Schuma ­Bataillonech. Schuma jednotky byly 22.12.1943 přestavěny na Estnische Polizei‑Bataillone a jejich příslušníci byli začleněni časem do 20. SS‑Freiwilligen‑Division. Další posílení přislo k divizi poté, co Reichskommissar Ostland 24.2.1943 povolal muže ročníků 1919 až 1924, kteří ještě nevstoupili do estonských jednotek. Z těchto 12.100 rekrutovaných Estonců jich vstoupilo 5.300 do Legionu a 6.800 do Heer. Během roku 1944 byli všichni Estonci bojující ve Wehrmacht převedeni k Waffen‑SS. Od února do září 1944 na Narwě nasazená 20. Estnische SS‑Freiwilligen Division obdržela 26.5.1944 označení 20. Waffen‑Grenadier Division der SS (estnische Nr. I). Mladí estonští dobrovolníci v německých uniformách bojovat uměli, což dokazuje Wehrmachtbericht z 9.3.1944, kde se píše: "... jihozápadně od Narwy získaly naše protiútoky proti tvrdému nepřátelskému odporu další území. Tak například 20. estnische Brigade pod velením SS‑Oberführera Augsbergera s německými dobrovolníky SS‑Panzerkorps zničila protiútoky nepřátelská předmostí na Narwě a způsobila protivníkovy krvavé ztráty. Útoky Sovětů byly po zničení 14 tanků odraženy." Těchto bojů se také 29.2.1944 také vedl 22-letý Waffen‑Unterscharführer der SS a velitel čety v 1. Kompanie, Waffen‑Grenadier Regiment 46, Harald Nugiseks, který za to obdržel 3.4.1944 Rytířský kříž. Měl se svojí jednotkou obsadit silný sovětský obranný systém na předmostí Vopsküla. Po dvou neúspěšných pokusech se mu a jeho mužům podařilo vytlačit tvrdě bojující protivníky a postavení obsadit v boji zblízka. Poté, co dorazily další posily, bylo sovětské předmostí vytlačeno. Ještě jednou se Estonci z 20. Waffen‑Grenadier Division ocitli v citaci OKW‑Bericht, 1.8.1944 během bojů v prostoru Narwa: "Postavení na Narwě nezískal nepřítel přes velké nasazení sil a vysoké ztráty. Těžké útoky selhaly. Na úspěšné obraně posledních dnů se podílel III. Germanische Panzerkorps pod velením SS-Obergruppenführera und Generala der Waffen‑SS Steinera s germánskými dobrovolnickými divizemi SS‑Nordland a SS‑Nederland, 20. estnischen Freiwilligen Ddivision, 11. ostpreußischen Division a pěšími jednotkami Kriegsmarine, dělostřelectva a raketometů Heer". Všechna statečnost a nasazení mužů i materiálu nemohla zastavit nepřátelskou přesilu a Estonsko padlo po třech letech obsazení německou Wehrmacht opět do sovětských rukou. Estonské oddíly Selbstschutz byly v boji proti Rudé armádě úplně zničeny a tři Grenadier Regimenty 20. Waffen‑Grenadier Division měly 20.9.1944 jen 5 ze svých původních 9 prpaorů. Síla divize klesla také proto, že řada Estonců se rozhodnula zůstat ve vlasti a u svých rodin a chtěli je chránit před Rudou armádou partyzánským bojem, který trval ještě řadu let po válce. Zbytek estonské divize Waffen-SS byl přesunut na rozkaz Heinricha Himmlera do Slezska na Truppenübungsplatz Neuhammer. Od října 1944 zde byla nově ustavena 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1), vyzbrojena a doplněna personálem, hlavně přeživšími z bojů o vlast ze šesti Selbstschutzbataillonů. Ale tato výstavba nemohla být dovedena v klidu do konce, protože válka došla již na území Říše a do Slezska. Od ledna 1945 bojovali Estonci pod svým starým velitelem, Generalmajorem der Waffen-SS Franzem Augsbergerem, který padnul 19.3.1945 u Grottkau, v rámci nově zformované Heeresgruppe Mitte Generalobersta, později Generalfeldmarschalla Ferdinanda Schörnera. Po posledních zničujících bojích v Pobaltí nebyla již divize nasazena jako celek, ale po jednotlivých Kampfgruppe (např. Rebane, Rehfeldt, Riipalu, Vent). Tak divize ukončila svoji bojovou cestu ve Slezsku. U Hirschbergu prožil také Harald Nugiseks, nyní SS-Waffen-Oberscharführer, svůk poslední boj, kdy padnul do rukou českých partyzánů a byl předán Rusům. Tím začala jeho patnáctiletá cesta vězněním. V létě 1945 byl odvezen do Tumenské oblasti, pracoval v uhelných dolech ve Vorkutě, odkud byl dokonce v říjnu 1946 propuštěn a 13.2.1947 zatčen opět NKVD a odsouzen tribunálem jako "zrádce vlasti" k 15 letům vězení, z toho deseti letům nucených prací a vyhnanství na Sibiři. Tyto těžké roky strávil v různých pracovních táborech v ústí Obu. Ale ani po propuštění v roce 1958 nebyl potížím konec, protože tento 37-letý nositel Rytířského kříže měl problémy s hledáním práce, prootže nikdo nechtěl prominentního "hitleristu" zaměstnat, byl neustále sledován orgány strany a NKVD. Nakonec sehnal práci jako stavební dělník, nakonec to dokonce dotáhnul na stavbyvedoucího. Podrobil se však řadě dlouhých léčení a operací, díky letům stráveným v "souostroví Gulag" bylo jeho zdraví podlomené. Jeho estonský krajan a držitel Rytířského kříže, SS-Sturmbannführer Paul Maitla, toto štěstí neměl, byl s celým doprovodem hned po zajetí jako "dezertér" zastřelen, jen jeho řidič zázrakem přežil. Další estonští držitelé Rytířského kříže, Alfons Rebane a Haralt Riipalu, se dostali do zajetí Angličanů, jeden již zemřel v Anglii, druhý v Německu. Nyní žije již jen jeden estonský držitel Rytířského kříže: Harald Nugiseks.