Norové ve Waffen-SS

Norsko bylo napadeno Německem 9.4.1940. Proti útoku se postavilo 50.000 mužů Královslé norské armády s pomocí britských, francouzských a polských vojáků. Do června Němci obsadili celou zemi. Poté, co Němci obsadili Oslo, Vidkun Quisling se prohlásil hlavou nové, proněmecké norské vlády. Hitler mu nařídil brzy poté odstoupit. Quisling byl vojákem z povolání v norské armádě. Během let 1931 a 1932 byl krátce ministrem obrany ve vládě Agrární strany. Byl shledán nevhodným pro tento post a pak vystoupil z Agrární strany. V roce 1933 Quisling založil vlastní pravicovou stranu po převzetí moci Hitlerem v Německu. Quisling nazval stranu Nasjonal Samling, Národní jednota. NS hnutí nemělo příliš následovníků, ale jeho principy byly podporovány konzervativními armádními důstojníky. Strana umisťovala zájmy Norska nade vše. Většina příslušníků norské armády patřící k Nasjonal Samling bojovala v roce 1940 proti Němcům. Němci po okupaci praktikovali politiku "rozděl a panuj". Josef Terboven byl jmenován Reichskommissarem pro Norsko. On a Quisling se vzájemně nenáviděli a soutěžili o podporu proněmeckých Norů. Mezi členy Nasjonal Samling bylo vždy několik odpůrců Quislinga a během války jejich počet rostl. Němci vyhlásili Nasjonal Samling jedinou legální politickou stranou v Norsku. Quislingova autorita rostla a v roce 1942 byl jmenován ministerským předsedou země. Požádal nejvíce vyznamenávaného norského vojáka Jonasa Lie, aby se stal ministrem spravedlnosti. Lie byl před válkou přítelem Terbovena a neměl Quislinga rád. Odmítl tento post, ale stal se velitelem norské policie. Lie a Terboven usilovali o svržení Quislinga a tak založili 21.5.1941 norské Allgemeine-SS. Byly nazvány Norges-SS a poté Germanske-SS Norge. To lákalo mladé muže a nespokojené členy NS. Představovali Pangermánský odkaz, který považoval Nory za část Velké germánské Evropy. Členové GSSN považovali NS za staromódní (a ovlivněnou svobodnými zednáři), krátkozraké hnutí, která klade zájmy Norska před zájmy Evropy. Quisling oficiálně souhlasil s vytvořením GSSN, přestože se mu to nelíbilo. Většina členů GSSN byla také členy NS a tak byla rivalita extrémní jen v několika případech. NS měla vlastní aktivisty z nejsilnějších členů strany. Nazývali se Hird a byli zde odděleně ženy (Kvinehird), mládež (NSUF) a další pomocné organizace. Většina norských dobrovolníků Waffen-SS příslušela k Hirdu a mnoho bylo členy GSSN. Některé ženy, které se stali frontovými sestrami Červeného kříže příslušelo ke Kvinehird. 20.4.1940 byl vydán rozkaz k zformování Regiment Nordland. Tato jednotka byla složena z Norů, Dánů a etnických norských Němců. Byla založena navzdory faktu, že Norsko ještě nebylo okupováno a Dánsko jen 11 dnů. Z každé země bylo jen několik set dobrovolníků a tak základ jednotky zformovali Němci. Několik Norů vstoupilo do jednotky v roce 1940a 12.1.1941 vydal Quisling v norském rádiu výzvu ke vstupu dobrovolníků do jednotky. Muži začali vstupovat v dalších dnech do Regiment Nordland. 15.6.1940 byl vydán rozkaz ke zformování sesterského pluku se jménem Westland, který se skládal z Holanďanů a Vlámů. V 12.1940 byly Nordland, Westland a SS-VT Regiment Germania soustředěny do nové divize s názvem Wiking. Norové, kteří se přihlásili do Nordland, tam byli pozváni po skupinách. Nejméně pět skupin bylo posláno do ciziny k výcviku. Většina mužů skončila v Nordland, někteří z dalších skupin v Germania, Westland a dalších jednotkách divize Wiking. Norové sloužili v Artillerie Regiment, Flak Abteilung a Aufklaerungs Abteilung. Wiking postupoval přes Ukrajinu v roce 1941 během německé invaze do SSSR. Nordland překročil hranice Ukrajiny 29.6.194  a utrpěl první ztráty o dva dny později, když I. Bataillon byl napaden Sověty. Regimentu veleli důstojníci, kteří se přihlásili k práci s Nory dobrovolně. Velitelem Regimentu byl Rakušan Fritz von Scholz. Byl svými muži zbožňován jako Fridrich Veliký a byl jimi přezdíván Alten Fritz. I. Bataillonu velel Harry Polewacz, II. Bataillonu Arnold Stoffers a III. Bataillonu Walter Ploew. Polewacze později nahradil Hanns-Heinrich Lohmann a Ploewa Albrecht Krügel. 18.8.1941 bylo v divizi Wiking 294 Norů. 19.10.1941 jich bylo 291. Pátá skupina dobrovolníků přišla na frontu na počátku 12.1941. Do jara 1943 prošlo divizí Wiking 800 Norů. Nordland zaujal pozice v zimě 1941-42 podél řeky Mius na východní Ukrajině. Ztráty v posledních měsících roku narostly a tak byla 4. rota každého praporu pluku rozpuštěna. Fritz von Scholz byl za výkony svých mužů vyznamenán 18.1.1942 Rytířským křížem. V 7.1942 Wiking postupoval na jihovýchod na Kavkaz. Během tohoto tažení se finský dobrovolnický prapor stal novým III./Nordland. Ofenzíva na Kavkaze selhala a v 1.1943 a nový III./Nordland byl zařazen do Regimentu. Von Scholz převzal velení 2. SS-Infanterie Brigade a nahradil ho Wolfgang Joerchel. Joerchel převzal velení Regimentu během ústupu z Kavkazu a Kubáně. Wiking dále pomáhal odrazit sovětskou ofenzívu na Dněpru, před von Mansteinovou protiofenzívou, tzv. "zázrakem na Donci." Do konce 3.1943 držel Nordland své pozice u Isjumu. Za úspěchy Nordland obdržely Německé kříže ve zlatě Fritz von Scholz, Harry Polewacz, Hanns-Heinrich Lohmann, Albrecht Kruegel a Arnold Stoffers. Nordland provedl svoje konečnou přehlídku 20.4.1943 u Meglichu, jižně od Charkova. Regiment předal své zbraně ostatním jednotkám divize Wiking. Byl přesunut do Grafenwoehru v Bavorsku a oficiálně rozpuštěn. Norové dostali dva týdny dovolené, během kterých se projednávala jejich budoucnost. Všichni byli vyzváni ke vstupu do nového norského Panzergrenadier Regimentu, který byl formován, ale mnozí opustili německé služby a zůstali v Norsku. Ti, kdo chtěli pokračovat, se vrátili do Grafenwoehru koncem 5.1943 k zformování SS-Panzergrenadier Regiment Norge. Mezitím bojovala mnoho Norů na druhé straně východní fronty. Jejich cesta začala 29.6.1941, kdy se Josef Terboven rozhodl vytvořit norský Legion pro boj proti SSSR. Quisling podporoval tento záměr a rozhodl, že jednotka bude bojovat ve Finsku. Mnoho norských důstojníků, celkem 400, chtělo vstoupit do Legionu. Nábor v Oslu začal 4.7.1941 za pomoci finského konzula. Legion měl mít velikost pluku a Quisling chtěl, aby tvořil jádro nové norské armády. Legion se stal známým pod názvem Den Norske Legion (DNL) v Norsku a Legion Norwegen v Německu. První prapor obdržel název Viken, na počest tradiční jednotky z oblasti Oslo. Druhý prapor byl nazván Gula a třetí Frosta, ale tyto nebyly nikdy zformovány. Několik tisíc Norů vstoupilo do DNL. Členové Hirdu nosili na svých levých rukávech stříbrný kříž sv. Olafa na černém podkladu (Hird uniforma měla zlatý na červeném). Po příjezdu do Německa se vyjasnilo, že jednotka bude částí německé armády, ne nové norské armády. To přimělo vedoucího kanceláře v Oslo, kterým byl Finn Hanibal Kjelstrup, k rezignaci 1.12.1941. Velitel DNL a praporu Viken Joergen Bakke prokázal neschopnost vycházet s Němci a rezignoval 15.12.1941. V té době se situace ve světě změnila, USA byly nyní ve válce s Německem a mnoho norských dobrovolníků bylo přáteli Američanů. Dobrovolníci podepsali smlouvu jen na šestiměsíční výcvik a mnoho jich nyní odešlo. Kromě vstupu USA do války, fakt, že DNL má být částí německé armády a nepravděpodobnost bojů ve Finsku ovlivnily tyto muže. DNL nakonec byl zformován jen jako posílený prapor. Norský důstojník Arthur Quist převzal velení DNL. Jednotka měla tři pěší roty, rotu těžkých zbraní, protitankovou rotu a četu válečných zpravodajů. V Norsku byl zformován doplňovací prapor, kterému velel nositel Rytířského kříže Heinrich Petersen. Později byl přesunut do Mitau v Lotyšsku. Zde byl jeho velitelem Erich Friedrich Dahm a jeho zástupcem Meino Dirks. Všichni tři důstojníci byli Němci. DNL přijel do sektoru Leningrad koncem 2.1942 a převzal pozice jižně od města. Byl pod velením 2. SS-Infanterie Brigade, spolu s Legiony Holanďanů a Vlámů a několika lotyšskými Schuma Battaliony. V tu dobu velel Quist 1.218 mužům v DNL. Byl členem NS, ale odmítal politizaci jednotky, navzdory přáním mnoha podřízených. Velitelem 1. Kompanie byl Olaf Lindvig (prominentní člen GSSN), později Němci Dieter Radbruch a Friedrich Ziegler, 2. Kompanie Karsten Sveen (Nor), 3. Kompanie Joergen Braset (Nor), 4. schwere Kompanie Ragnar Berg (člen NS, poté GSSN), po něm Njaal Reppen (oba Norové), 14. Pak Kompanie Finn Finson (Nor). DNL utrpěl první ztrátu důstojníků 19.3.1942, když Sověti zahájili dělostřeleckou palbu na pozice 4. Kompanie. Bunker III. Truppe byl zasažen a její velitel Charles Westberg a tři vojáci zabiti. Pět dalších dobrovolníků bylo zabito do té doby. 16.4.1942 byl černým dnem pro Legion. Ragnar Berg vedl 18 mužů své roty proti sovětským pozicím v noci 15. - 16.4. Skupina byla objevena a Berg se sedmi dalšími zabit, další byli zraněni. O dva dny později zahájili Sověti útok proti Norům. Byl odražen v těžkém boji. V 5.1942 byl DNL stažen do Konstantinovky k doplnění. Zde jej navštívil Quisling a Vyšší SS a policejní velitel Norska Wilhelm Rediess. Velitel DNL Arthur Quist byl vyznamenán Železným křížem I. třídy jako první Nor. DNL se vrátil do sektoru Leningrad v 6.1942. 20.7.1942 zastavila 14. Pak Kompanie sovětský průlom v linii sousedního lotyšského praporu. Poddůstojník I. Zug Arnfinn Vik se v tomto boji vyznamenal. Jonas Lie vytvořil z nadbytečných policistů 1. Politie Kompanie. Byla zařazena do DNL v 9.1942. Lie později sloužil jako zastupující velitel DNL, když byl Quist mimo jednotku na počátku roku 1943. Mnoho ztrát utrpěl DNL během podzimu. 4.12.1942 se Norové zúčastnili tvrdých bojů a 3. a 4. Kompanie protiútokem odrazila sovětský průlom v linii Legion Nederland. Koncem roku 1942 měl DNL jen 700 mužů. V 1.1943 obdržel Jonas Lie Železný kříž I. třídy a Fritz von Scholz převzal velení 2. SS-Infanterie Brigade. Fronta zůstala klidná do druhého týdne v únoru, kdy vypukla druhá bitva o Ladožské jezero. DNL odolal silnému útoku od Leningradu. Hlavní nápor ofenzívy vedl na východ, jižně od Schlüsselburgu, jak se Sověti pokoušeli dobýt Mga a zničit německý výběžek u Ladožského jezera. 14. Pak/DNL podporoval španělskou 250. Infanterie (Blau) Division u města Krasny Bor a těžce bojoval v tomto sektoru. Protitankový dělostřelci byli oficiálně pochváleni von Scholzem za svůj úspěšný boj. Koncem 2.1943 byl DNL přeskupen za frontou v Selo. Vykonal tradiční norskou slavnost cti na počest 158 mrtvých legionářů. 1. Politie Kompanie odjela do Norska 1.3.1943. Zbytek DNL následoval o několik dnů později, cestoval přes Pskov, Rigu a Německo. Zpět v Norsku obdrželi Norové dva týdny dovolené. Na počátku 5.1943 vykonal DNL v Oslo přehlídku. Legion byl rozpuštěn a 1.200 přeživších bylo vyzváno ke vstupu do SS-Panzergrenadier Regiment Norge. Polovina členů DNL opustila německé služby, druhá přijela do Grafenwoehru v 5.1943. Historie Den Norske Legion, který nebyl částí norské armády, ale také nebyl plně začleněn do Waffen-SS, byla u konce. V Norsku zatím rostly rozpory mezi Germanske-SS Norge a Nasjonal Samling. NS se stávala stále více protiněmeckou, říkali, že Němci opustili ideály národního socialismu a stali se kolonialisty. GSSN také Němce podezřívala, ale věřila, že po překonání problémů se obnoví ideje pangermánského národního socialismu. Většina členů GSSN soudila, že Quisling a NS reprezentují starou politickou pravici. Noviny GSSN, Germaneren, publikoval stále tvrdší útoky proti vůdcům NS. Úspěch novin doprovázel rostoucí popularitu GSSN, Germaneren odebíralo 1.156 předplatitelů v 9.1942 a 9.137 koncem 9.1944. Mnoho lidí ho kupovalo na ulici. Vedoucím sportovní sekce NSUF byl dánský rodák Gust Jonassen. Byl výborným lyžařem,stejně jako mnoho mladých členů organizace. 6. SS-Gebirgs Division Nord bojovala ve východní části středního Finska a potřebovala speciální lyžařské jednotky pro zimní hlídky. Jonassen zorganizoval dobrovolníky z NSUF (kteří byli také členy GSSN) do roty o 120 mužích. Jonassen studoval v Bad Toelz, zatímco jeho muži dostali vojenský výcvik. Na jaře 1943 byli Norové zařazeni do Nord jako SS-Skijaeger Kompanie Norge. 26.5.1943 byl Jonassen zabit, když šlápl na minu. V 7.1943 odjela rota z fronty k reorganizaci na prapor. Nebylo však dost dobrovolníků pro rozšíření jednotky. Většina Norů ve Waffen-SS preferovala službu ve Finsku, bratrském skandinávském národu, před boji někde v dálavách SSSR. Všechny norské dobrovolníky, ať už členy NS nebo GSSN, spojovala víra, že SSSR a mezinárodní komunismus jsou hrozbou Norsku a Evropě. Norsko a SSSR mají společnou hranici poblíž arktického kruhu a boj ve Finsku pomáhal udržet Rudou armádu od Norska. Personál pro SS-Skijaeger Bataillon Norge přišel nakonec z NSUF, z Norů sloužících v Luftwaffe a z formujícího se SS-Panzergrenadier Regiment Norge. Jednotka měla štábní rotu a tři stíhací roty. Prvním velitelem praporu byl německý nositel Německého kříže ve zlatě Richard Benner, ale v 4.1944 ho nahradil Nor Frode Halle. Veliteli rot byli: Stab Kompanie: Rolf Uglestad, 1. Kompanie: Sophus Kahrs, 2. Kompanie: Martin Skjefstad,  3. Kompanie: Fritz Grondt. Všichni s výjimkou Grondta byli Norové. Kahrs byl zabit v boji a nahradil ho Nor Willi Amundsen z Regiment Norge. Téměř všichni velitelé čet byli Norové, Němců bylo v praporu jen málo. Jednotka strávila zimu u divize Nord. Během 10.1943 byla vytvořena z přebytečných norských policistů 2. Politie Kompanie, kterou vedl Egil Hoel. Rota zůstala na frontě šest měsíců a vyznamenala se v 3.1944, kdy odrazila těžký sovětský útok. Hoelův nástupce, Eistein Bech, byl v tomto boji zabit. Další měsíc se rota vrátila do Norska. Koncem 6.1944, po osmi měsících služby, měl SS-Skijaeger Bataillon Norge jen 300 mužů. 1. Kompanie byla odloučena dočasně od praporu. Prapor bojoval ve finské Karélii, 3. Kompanie na pahorku Kaprolat a 2. Kompanie na pahorku Hasselmann. Fritz Grondt byl zraněn na počátku tohoto měsíce a velitelem 3. Kompanie se stal dočasně Nor Axel Steen. 25.6.1944 převálcoval pahorek Kaprolat velký sovětský útok. Steen byl obklíčen ve velitelském bunkru 3. Kompanie a následující den spáchal sebevraždu spolu s norským Standartenoberjunker Birger Ernst Jonssonem. Rota byla stažena jižně od pahorku Hasselmann, přeživší vedl norský Standartenoberjunker Kaare Boersting. 2. Kompanie byla napadena další den. Boersting padl, když jeho granát explodoval před odhozením. Pahorek Hasselmann byl převálcován a 2. Kompanie utrpěla těžké ztráty. Dvě norské roty měly 193 mrtvých (některé prameny uvádějí 135). SS-Skijaeger Bataillon Norge byl poté stažen z fronty. Z Regiment Norge přišlo 200 mužů v 8.1944. Arnfinn Vik se stal velitelem 1. Kompanie. V tomto měsíci přijela také 3. Politie Kompanie, vedl jí Aage Henry Berg. Brzy ho vystřídal Oscar Olsen Rustand. Zatímco lyžařská jednotka byla složena z politicky aktivních mladých mužů, policejní roty ze staršího, většinou apolitického personálu. Berg po válce uvedl, že v jeho rotě 150 mužů byli jen dva členové GSSN. 4.9.1944 Finsko kapitulovalo před Sověty a brzy začalo bojovat proti Němcům. Norové se připojili k německému ústupu z Finska a strávili tři týdny v Rovaniemi, hlavním městě Laponska. Byli ve městě 14.10.1944 při útoku Finů. Finové nevěděli, že nákladní vagóny na trati u Rovaniemi vezou munici 20. Gebirgs Armee. Finský útok odpálil vlak a bylo zničeno centrum města. Polní nemocnice divize Nord byla zničena výbuchem. Norové byli zadním vojem ústupu, ale nyní se připojili k Němcům a v 12.1944 dosáhli Narviku. Norové byli přesunuti do oblasti Oslo, kde se Frode Halle vzdal velení a vstoupil do Hirdu. Nahradil ho Egil Hoel a SS-Skijaeger Bataillon Norge byl reformován do policejního praporu. Vzrostl na šest rot a byl přejmenován na SS-Ski Bataillon 506 (mot.). Některé jeho roty podstoupily střety s norským hnutím odporu, včetně bitvy u Haglebu v 4.1945. 3. Politie Kompanie byla rozpuštěna v 12.1944, ale Oscar Rustand začal organizovat 4. Politie Kompanie v 4.1945. Ta již se nezúčastnila žádné akce. V Grafenwoehru byl v 5.1943 organizován nový SS-Panzergrenadier Regiment Norge. Měl být druhým pěším plukem Nordland Division, následovníkem Nordland Regiment. Jednání mezi Waffen-SS a dánskou vládou o zformování SS-Panzergrenadier Regiment Danmark, se vlekla do léta 1943. Regiment Norge se proto stal prvním pěším plukem. Jeho název byl SS-Panzergrenadier Regiment 23 Norge, Dánové formovali Regiment 24. Mateřská divize nesla název 11. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier Divison Nordland. Norové byli ve všech jednotkách divize, zejména v SS-Panzer Artillerie Regiment 11 a SS-Panzer Abteilung 11 Hermann von Salza. Samozřejmě, nejvyšší počet byl v Regiment Norge. V 12.1943 zde bylo 800 Norů. 200 bylo z DNL, kde byli u doplňovacího praporu v Mitau v 3.1943. Byli automaticky přiděleni k Regiment Norge, většinou k III. Abteilung. 160 bylo nových dobrovolníků z GSSN, skončili většinou u 1. Kompanie Olafa Lindviga. 250 byli původní členové Regiment Nordland. 200 byli veteráni z DNL, ale polovina z nich byla přesunuta do Ski Battalion koncem roku 1943. 100 mužů byli nový dobrovolníci z Norska, kteří přišli během druhé poloviny roku 1943. Těchto 800 mužů nezahrnovalo další Nory sloužící u ostatních jednotek Division Nordland a samozřejmě Nory v dalších jednotkách Waffen-SS. Protože 800 mužů bylo příliš málo pro Regiment, byla jednotka doplněna Volksdeutsche z Banátu a Sedmihradska. Přesný počet není znám, ale trend u zbytku Division Nordland byl Reichsdeutsche 25%, Volksdeutsche 35% a Norové 40%. Prvním velitelem Regiment Norge byl Wolfgang Joerchel, brzy poté se stal velitelem holandského SS-Panzergrenadier Regiment 48 General Seyffardt. V 12.1943 se stal velitelem Arnold Stoffers. Po ním byli: I. Bataillon Finn Finson, nahradil ho nositel Rytířského kříže a Německého kříže ve zlatě Fritz Vogt 2.11.1943, II. Bataillon: Albrecht Krügel, III. Bataillon: Hanns-Heinrich Lohmann. Mnoho velitelů čet a několik velitelů rot byli Norové. Koncem 8.1943 byla většina III.(germanisches) SS-Panzerkorps umístěna v Chorvatsku. Korps zahrnoval jako základní jednotky Division Nordland a 4. SS-Panzergrenadier Brigade Nederland. Končil jejich výcvik boji s partyzány u Záhřebu. Regiment Norge utrpěl lehké ztráty a tyto operace skončily v 11.1943. V 12.1943 byl III.(germ.) SS-Panzerkorps přemístěn do severního sektoru východní fronty. Tento region znalo mnoho holandských a norských dobrovolníků ještě ze služby v legionech. Nordland, následován Nederland, převzal pozice západně od Leningradu, podél sovětské kapsy Oranienbaum. To bylo předmostí z let 1941-42, považované za vedlejší frontu. Koncem roku 1943 byla očekávána ofenzíva z kapsy, proti které byl nasazen elitní SS Korps a dvě Luftwaffe Feld Division. Ofenzíva byla zahájena 14.1.1944. Směřovala zejména na pozice divizí Luftwaffe, které byly okamžitě převálcovány. Protiútok části Nordland byl neúspěšný a III.(germ.) SS-Panzerkorps zahájil ústup na jihozápad podél řeky Luga. Zde bylo rozhodnuto ustavit frontu. Luga byla dosažena 29.1.1944. Většina Nordland ustoupila přes mosty u Jamburgu. Norge pomáhal držet předmostí na východním břehu Lugy. Sověti překročili řeku 31.1. a předmostí bylo brzy pod těžkým tlakem. Řeku Lugu nebylo možno bránit a tak začal další ústup k řece Narva. Jednotky Nordland ny západním břehu se začaly stahovat a ty na východním začaly ustupovat na západní. I./Norge byl téměř zničen v pokračujících bojích. Nederland dosáhl řeky Luga severněji u Keikina. Ustoupil také k Narvě, kde se spojil s Nordland u města Narva v prvních dnech 2.1944. Řeka Narva byla tradiční hranicí mezi Estonskem a Ruskem. Nederland a Danmark držely předmostí na východním břehu Narvy, u města Narva. Norge obsadil frontu jihozápadně od Narvy. Sověti se několikrát pokusili proniknout do města. Jejich pokus selhal, ale vytvořili dva výběžky v linii Norge. Ty se staly známými jako Ostsack a Westsack. Norge se je neúspěšně pokusil zničit. Regiment opustil nakonec zónu Westsack 4.3.1944 a seskupil se více na východě. Regiment Norge měl nyní čas k reorganizaci. Většina přeživších z I. Bataillon byla přidělena k II. a III. Bataillon. Kádry I. Bataillon byli posláni do Německa k reorganizaci. Fritz Vogt se vrátil 15.3.1944 do Německa k léčení tyfu. Arnold Stoffers byl zabit 25.2.1944, když vedl osobně útok na Westsack. Byl vyznamenán 12.3.1944 Rytířským křížem, stejně jako Albrecht Krügel a Hanns-Heinrich Lohmann. Lohmann byl zraněn během ústupu k Narvě a nahradil ho Martin Gürz. Sověti se poté soustředili a zničení předmostí na Narvě. Úsek Norge byl klidnější, s výjimkou útoků na Westsack, který byl konečně eliminován koncem 3.1943 s podporou tanků. Fritz Knoechlein převzal velení Regimentu. Velel předtím praporu 16. SS-Panzergrenadier Division Reichsführer-SS u Anzia. Krügel opustil Norge 10.4.1944, aby nahradil smrtelně zraněného Hermenegild Graf von Westphalena ve velení Regiment Danmark. Nahradil ho nositel Německého kříže ve zlatě Siegfried Scheibe. V 7.1944 se III.(germ.) SS-Panzerkorps stáhl z fronty na Narvě na připravené pozice 20 kilometrů západně. Ta byla známá jako Tannenberg linie. Norge obdržel místo v jižní části linie, v oblasti bývalého Westsack. Sověti agresivně napadli přesun a zaútočili na tři pahorky severně od linie Norge. Tyto pahorky, známé jako Modré hory, nesly názvy Orphanage, Grenadier a 69,9. Sovětský útok přišel ještě během přesunu částí Norge. Vyvolal velký zmatek a brzy spolu ve smíšených skupinách bojovali Holanďané, Dánové, Norové, Vlámové, Estonci a němečtí námořní pěšáci. Vlámská KG Langemarck byla zahnána z Orphanage 27.7.1944. Další den velitel II./Norge Siegfried Scheibe zorganizoval síly a podnikl neúspěšný protiútok. Hlavní částí skupiny byla 5./Norge  norského důstojníka Thomase Hvistendahla. Scheibe byl těžce zraněn, stejně jako další den Hvistendahl. Scheibeho nahradil Němec Josef Bachmaier, který soustředil muže na pahorku Grenadier a vedl úspěšnou obranu proti sovětským útokům. Bachmaier byl vyznamenán Rytířským křížem 23.8.1944. Regiment General Seyffardt byl zničen během ústupu na linii Tannenberg. Scheibe získal posmrtně Rytířský kříž koncem války za velení reformovaného Regimentu v roce 1945. Boje pokračovaly na linii Tannenberg do 8.1944. Sověti poté úspěšně obsadili jihovýchodní Estonsko a střední Lotyšsko. Pozice III.(germ.) SS-Panzerkorps v severovýchodním Estonsku nebyla déle udržitelná a tak začal Korps 18.9.1944 stahování na jihozápad. 22.9.1944 dosáhla Nordland Rigu. Zde ustavila s dalšími německými jednotkami obrannou linii podél Kurlandského poloostrova západně od Rigy. Během těchto bojů byl 23.9.1944 zabit Peter Thomas Sandborg, veterán DNL a velitel 11./Norge. Obrana Regimentu byla téměř prolomena 26.9., ale Martin Gürz vedl štáb III. Bataillonu do úspěšného protiútoku. Byl zabit a 23.10.1944 byl vyznamenán Rytířským křížem. III.(germ.) SS-Panzerkorps zaujal západní část obranné linie v Kurlandsku. Norge převzal frontu u města Preekuln. Regiment úspěšně bránil linii v 1. a 2. bitvě o Kurlandsko během 10.1944. Utrpěl těžké ztráty. Nejvíce oceněným velitelem II./Norge byl Richard Spoerle. Měl již Německý kříž ve zlatě jako velitel roty v Regiment Nordland a nyní získal 16.11.1944 Rytířský kříž za velení během 2. bitvy o Kurlandsko. Norge se zapojil také do 4. bitvy o Kurlandsko v 1. – 2.1945. Regiment byl poté evakuován z Kurlandska se zbytkem III.(germ.) SS-Panzerkorps. Korps byl přesunut do Pomořan během druhého týdne v 2.1944. Fritz Knoechlein byl vyznamenán Rytířským křížem 16.11.1944. Po příjezdu do Pomořan převzal velení Norge nositel Německého kříže ve zlatě Wilhelm Koerbel. Norge se zúčastnil v 2.1945 ofenzívy Sonnenwende u Arneswalde. Poté ustupoval přes Štětín a Altdamm. Na podzim 1944 sloužilo 534 Norů v Nordland. V 2.1945 bylo jen 100 Norů v divizi, z toho 64 v Regiment Norge. Koncem 3.1945 byl Norge v oblasti Štětín-Altdamm podél řeky Odra severně od Berlína. Odtud Nordland ustupoval na Berlín. Richard Spoerle byl zabit v boji 17.4.1945 u Klosterberg-Straussbergu východně od Berlína. Lutz Hoffman nahradil Martina Gürze jako velitel III./Norge a byl vyznamenán Rytířským křížem 9.5.1945 za své velení během jara 1945. Další Němec, Willi Hund, byl vyznamenán Rytířským křížem 20.4.1945 jako velitel zbytků 6. a 7./Norge. Měl již Čestnou sponu z 17.12.1944 jako velitel 7./Norge. Hund také obdržel Odznak za zranění ve zlatě a nashromáždil do konce války 64 dnů v bitvách, ačkoliv nedostal Zlatou sponu za boj zblízka. Walter Koerner získal Německý kříž ve zlatě 28.4.1944 jako velitel 8./Norge a Rytířský kříž 11.5.1945 jako adjutant Norge. Zbytky Norge bojovaly v Berlíně koncem 4.1945. Poté co byl Wilhelm Koerbel zraněn 24.4.1945, vedl Rudolf Ternedde zbytky Norge a Danmark jako Kampfgruppe. Ternedde byl nositelem Německého kříže ve zlatě, Čestné spony a Spony ve zlatě za boj zblízka, poslední obdržel 23.4.1945. Přeživší Norové prorazili z Berlína 2.5.1945 a úspěšně dosáhli amerických pozic na Labi. Historie SS-Panzergrenadier Regiment 23 Norge byla u konce. Ještě jedna norská jednotka se zúčastnila bojů. Byl to I./Regiment Norge, který byl reformovaný během léta 1944. V 9.1944 měl sílu 600 Rakušanů, Volžských Němců a rumunských Volksdeutsche a několik Norů (asi 40). Fritz Vogt zůstal ve velení. I./Danmark měl podobný osud. Na 16.11.1944 byly tyto dva prapory zařazeny do 5. SS-Panzer Division Wiking severně od Varšavy. Tato fronta byla klidná, ale na 24.12.1944 začal sovětský útok. Byl odražen, ale Norové utrpěli těžké ztráty. 19-letý velitel čety 3. Kompanie Karl Aagard Oestvig byl zabit během těchto bojů. Jeho rodiče byli známý operní zpěváci. Na počátku 1.1945 byl I./Norge a Wiking přesunuty do Maďarska k vyproštění obklíčení Budapešti. I./Norge bojoval s Panzergruppe Wiking spolu s SS-Panzer Regiment 5 Fritze Dargese během operace Konrad I. Norové byli s touto skupinou, když byla obklíčena u pevnosti Bicske 6.1.1945. Utrpěli těžké ztráty během obrany a průlomu 12.1.1945. Darges obdržel za tento boj Rytířský kříž a Fritz Vogt Dubové listy. I./Norge byl dále těžce poznamenán během operací Konrad II a III a reorganizován v 2.1945 jen se třemi rotami. Vogt převzal velení SS-Panzeraufklaerungs Abteilung 5 a zbytky I./Norge ustoupily s Wiking do Rakouska. Přeživší se vzdali Američanům s Wiking u Grazu. Norští dobrovolníci Waffen-SS bojovali statečně na mnoha frontách. Sloužilo jich asi 6.000 a 1.000 jich bylo zabito v boji. Veteráni identifikovali 934 mrtvých. Kolem 250 Norů bylo důstojníky Waffen-SS, 150 ukončilo SS-Junkerschule. Většina Norů byla na konci války zajata Spojenci a vrátila se do Norska v roce 1948. Zde byli souzeni jako kolaboranti a všichni dostali trest, ačkoliv většinou ne vyšší než tři roky. Norští dobrovolníci se ukázali jako platní členové mezinárodních Waffen-SS. Nejvíce vyznamenaným norským dobrovolníkem Waffen-SS byl Fredrik Jensen. Byl zraněn u Moskvy v 12.1941 jako člen 9./Der Führer. Po uzdravení se s dalšími Nory zúčastnil 8. kurzu v Bad Toelz. Po ukončení se stal velitelem čety v 7./Germania. U této jednotky obdržel Železný kříž II. třídy 20.4.1943. 15.7.1943 dostal Železný kříž I. třídy. V létě 1944 velel 7./Germania. Jensen byl zraněn 10.8.1944 u Varšavy a evakuován do Norska. Zde byl vyznamenán Německým křížem ve zlatě 8.12.1944. 

29 Norů obdrželo Železný kříž I. třídy:

1. SS-Unterscharführer Inge Martin Bakken, 5./Westland u Čerkass.
2. SS-Untersturmführer Johan Petter Balstad, velitel čety v 7./Norge.
3. SS-Untersturmführer Kaare Brynestad, v II./Norge po bojích o Westsack.
4. SS-Hauptsturmführer Per Boeresen, lékař I./Norge 2.2.1944.
5. SS-Obersturmführer R.N. Boeresen, adjutant II./SS-Panzer Artillerie Regiment 11.
6. SS-Unterscharführer Alf Fjeld, Germania po bitvě u Čerkass.
7. SS-Unterscharführer Fritjof Hegg, SS-Panzer Regiment 5.
8. SS-Sturmbannführer Egil Hoel, štáb III.(germ.) SS-Panzerkorps.
9. SS-Obersturmführer Sophus Kahrs, velitel 1./SS-Skijaeger Bataillon Norge v 7.1944.
10. SS-Untersturmführer Per Kjoelner, adjutant SS-Panzer Abteilung 11 Hermann von Salza 31.7.1944.
11. SS-Unterscharführer Nils Lande, velitel čety 2./DNL v 1942.
12. SS-Unterscharführer Sverre E. H. Larsen, Regiment Nordland (řidič Fritze Vogta v I./Norge, "Nahkampf" Larsen ztratil levou ruku 17.1.1944, ale později ho přijal Vogt do reformovaného I./Norge).
13. SS-Sturmbannführer Jonas Lie, dočasný velitel DNL v 1942.
14. SS-Unterscharführer Per Meidell, 14.(Pak)/DNL v 1943.
15. SS-Untersturmführer Goesta Myhrvold, 9./Norge 22.2.1944.
16. SS-Rottenführer Arne Nilsen, I./Nordland v 1942-43.
17. SS-Hauptscharführer Arne W. Nilsen, 1./DNL v 1943.
18. SS-Rottenführer Per Ramberg, 10./Norge v 10.1944.
19. SS-Unterscharführer Paul Saether, SS-Flak Abteilung 5 v 1944.
20. SS-Unterscharführer Willy Schakesby, Regiment Norge v 1944.
21. SS-Untersturmführer Jan Schneider, 1./Hermann von Salza v 1944.
22. SS-Untersturmführer Axel Steen, posmrtně jako velitel 3./SS-Skijaeger Bataillon Norge v létě 1944.
23. SS-Untersturmführer Bjarne Sveen, 12./Norge v 1944.
24. SS-Obersturmführer Harald Normann Soedahl, velitel 6./Norge v 3.1944.
25. SS-Rottenführer Lage Soegaard, Pak Zug 12./Norge v 2.1945.
26. SS-Rottenführer Hermod Tuft, 4./Westland.
27. SS-Unterscharführer Olav Thunestveit, posmrtně u KG Scheibe v 2.1945.
28. SS-Rottenführer Helge Tollefsen, 8./Germania u Čerkass.
29. SS-Sturmbannführer Arthur Qvist, velitel DNL v 1942.

Frode Halle obdržel EK I, ale není to potvrzeno.